Jiří Smrž

Ohlasy

Zeměkoule nekončí u Aše

S písničkářem Jiřím Smržem nejen o jeho novém CD z názvem Nedokončené

Ve svých pětašedesáti letech si už písničkář Jiří Smrž nemusí nic dokazovat. Ostatně, nedělal to nikdy. Že má doma dvě ceny Anděl, to je jen tak na okraj. Hlavní jsou jeho zamyšleně akční skladby napůl cesty mezi ruskými básníky s kytarou a Dylanem či Youngem. Na Smržova alba se dlouho čeká, o to větší zážitek však přinášejí posluchačům. Dřevorubec, čistič melioračních stok, písecký rodák, ale hlavně skvělý autor a muzikant vydal nedávno své teprve čtvrté CD s názvem Nedokončené. V pondělí 9. září ho pokřtí v Malostranské besedě. Kmotrou bude Dagmar Voňková.

Připadá mi, že čeští písničkáři jsou v zajetí lyriky a skutečnost opisují metaforami. Vy jste si osvojil techniku živého, realistického vyprávění.

Možná jsem si osvojil techniku živého, realistického vyprávění metafory. Dost jsem se učil od svých angloamerických vzorů. Zdali naučil, to je jiná věc. Ale vždycky mě to hrozně přitahovalo, vyprávět něco zdánlivě docela obyčejného, na první pohled nezajímavého – jako když Bob Dylan v písničce Clothes Line Saga (Sága prádelní šňůry) nemluví vlastně o ničem jiném než o tom, jak doma vybíhali věšet před dům na šňůru prádlo a vyměňovali si banální věty se sousedem. A přitom šňůra metafory téhle písně je napjatá až k prasknutí. Anebo – abychom nemluvili jen o angloamerických mistrech – obdivuju dramatická, realistická vyprávění Vladimíra Vysockého, z nichž většina je i silnými metaforami.

Dejte příklad.

Třeba píseň, ve které chce cestující letět z Moskvy do Oděsy, ale Oděsa nepřijímá. Všude jinde přijímají, on však odmítá letět jinam. Prostě tam nemá cestu. A čekání trvá tak dlouho, Oděsa už snad přijímá, ale na poslední chvíli odvádí letuška pasažéry zpět do haly, let je zase zrušen. A tak toho cestující nakonec má dost – čert aby to spral – a letí kamkoli, kde přijímají. Vtip? Politická paralela? Palčivě existenciální prožitek? Něco z toho, asi všechno najednou. Takový typ psaní obdivuju.

Ve vašich textech se to hemží různými postavami, často mají konkrétní předobraz. Mluvíte jejich ústy. Co s písničkou udělá, když ji zalidníte?

Pronikne do ní více konkrétního života. Život přináší barvitější, dramatičtější a zajímavější situace, než bychom si uměli vymyslet. Ale zároveň se tak písně více přibližují mému ideálu. Jsou pevně zakotveny v realitě, ve skutečné situaci, a přitom nesou sdělení, které je i jejich autora přesahuje.

V našem prostředí je vzácná vaše schopnost psát o někom jiném než o Češích. Ať už vás zaujme ukrajinský dělník, básník vyhnaný na Sibiř, nebo americký voják stojící proti arabské teroristce.

Jenže ony se nás všechny ty věci týkají. Zeměkoule nekončí u Aše. Jsme součástí Evropy, celého světa. Alespoň to tak pociťuji. A hlavně se týkají každého z nás jako člověka.

Na nové desce máte píseň Soussa, inspirovanou masakrem v tuniském letovisku, kde útočník zabil na pláži 38 lidí. Z textu je patrný pocit viny, že žijete v klidu, zatímco jinde se střílí. A zároveň je z něj cítit i zděšení, že byste klidně mohl být na místě těch mrtvých.

Jestliže se to děje komukoli na světě, děje se to mně, říkal Ježíš Kristus. Mám dojem, že Václav Havel to viděl podobně. Otázka ovšem je, co s tím může obyčejný občan dělat. Všichni nemohou vstoupit do politiky. Všichni nemohou být aktivisty v neziskovkách. Tak snad, říkám si, udržet si empatické vnímání a schopnost vlastního názoru. A také, pokud to jde, jasné oko. Nenechat do něj proniknout můru xenofobního slabošství nebo vyděšeného fanatismu. Anebo toho opačného fanatismu – z pocitu viny. A hlavně: kdykoliv to jde, je třeba něco konkrétního udělat. Když už nic jiného, aspoň napsat píseň.

V závěru alba Nedokončené zpíváte o ´písních, s nimiž už neuměl jste víc´. A v jiné, starší skladbě jste přiznal: ´Od každé myšlenky chybí mi vždy kousek.´ Jaký tedy máte pocit z věcí, které jste napsal? Jsou pro vás úplné, připravené pro věčnost?

Zdá se mi, že svět jako takový je neúplný. A je to v pořádku, protože tím pádem je dynamický. Vyplňování neúplnosti nutí k pohybu. Bez pohybu by nebyl vývoj. Jestli vývoj k lepšímu, to nevím. Můžu jen doufat a hýbat se nebo hýbat něčím. Každý hýbe tím, co je pro něj nejdůležitější - pro mě jsou to písničky, které píšu. Nedokončenost, na kterou narážím v názvu desky, nespočívá v tom, jestli jsou, či nejsou úplné, ale ve vědomí, že umíráme, aniž jsme vyslovili vše, co jsme vyslovit chtěli a snad i měli.

Existuje skladba, u které je vám líto, že jste ji nenapsal vy, ale někdo jiný?

Dylanovka A Hard Rain´s A-Gonna Fall. To rytmické vršení obrazů je jak bubnování k poslednímu soudu. A žádný z těch obrazů není popisný, nevysvětluje, proč Dylan baladu složil. Kdyby to tak bylo, křídla písně by se přilepila k zemi. Ale ona je konkrétní, aniž je doslovná. Stojí pevně na zemi a svou krásou je nadzemská. I svou optikou – to když si najednou v závěru uvědomíme, že jejím půdorysem je Zjevení svatého Jana, tedy Apokalypsa. Jenže mi vlastně vůbec není líto, že jsem tu písničku nenapsal já. Protože i kdybych ji napsal, stejně bych ji nikdy neudělal jako Dylan. Ještěže tak.

Michal Bystrov
Reflex 2019; 30(35): 52.

Nechci psát písně o lásce, ale písně lásky

Písničkář Jiří Smrž z Písku, nominovaný za desku Kořeny na Anděla, mluví o Bohu, otci noci, Ukrajině, snech, Mozartovi i o domovu

Je český Bob Dylan, říká o něm kytarista Vojta Zícha. Jen ve své skromnosti skoro neviditelný, chce se dodat. To přesto, že za předchozí desku Poslední láska získal cenu Anděl a za nové album Kořeny je na ni nominován. 'Písničky jsou kus těla a kus duše,' říká písecký písničkář Jiří Smrž (59). Muži, který ve skupině Minnesengři napsal Pavlíně Braunové mj. píseň Otevři deštník nad mým srdcem, tato jemně patetická slova věříte. Kořeny možná místy působí jako smutná zpráva o našem věku, silnější je ale naděje z písně - pocty Bulatu Okudžavovi: doba je občas nelidská, ale vždy stojí za to člověkem zůstat.

Otče sezónních slev, otče, který užíváš si nás, otče metastáz, zpíváte v první písni alba. Jak se vám žije v této 'společnosti s ručením omezených'?

Myslím, že stejně jako většině lidí. Jenom mám jakousi potřebu psát o tom písničky.

Druhou píseň na desce, Pro Eržiku, jste věnoval dvěma kamarádům ukrajinským dělníkům. Jak se jim líbí?

Já nevím, už s nimi ani nejsem ve spojení. Jmenoval jsem dva, k nimž jsem měl nejblíž, ale je věnována i spoustě dalších. Já s nimi hlavně nikdy nemluvil o tom, že píšu písničky, protože to zavání tím, že říkáte: jsem někdo zvláštní, zajímavý. Přitom každý z nich je úžasný člověk. Třeba jeden při černobylské havárii, když hořelo, v tom největším svinstvu, jezdil s náklaďákem. Na ozáření mu umřela dcera. Co já jim mám co vyprávět o tom, že píšu nějaké písničky?

Jejich stesk po lásce a domovu je asi obrovský.

Připadá mi, že ten stesk se na povrchu paradoxně projevuje určitou letargií. Od rána do večera pracují, shání si práci i na víkend, aby přivezli domů co nejvíc peněz. A to strašně ubíjí. Jsou mezi nimi kopáči, kteří doma dělali chirurgy, učili světovou literaturu na univerzitě… To, co na nás působí jako tupost, je obrana, aby se nezbláznili. Je to strašný osud a my se k nim nechováme zrovna jako k sobě rovným. Mám ale reakci z ukrajinského vysílání Rádia Svoboda, jeho šéfka vybrala tuto písničku do vysílání, dělal jsem tam i vstup k posledním událostem na Ukrajině. Snad se jich ta písnička nějak dotkla. Co víc chtít - jinak jim pomoci nedovedu.

Pracujete v lese, čistil jste stoky. Jednou vám centimetr od krku prolétla motorová pila, jindy jste se zraněnou nohou pracoval do setmění, abyste splnil normu, a pak vás odvezli rovnou na operační sál. Nejsou to momenty, kdy si říkáte, jestli nejít životem jinou cestou?

Samozřejmě si to říkám. Ale pro tuhle práci jsou praktické důvody: dělám ji dlouho, vím, kam se o ni obracet, a mám ji rád, mám rád přírodu, v níž pracuji, i samotu při práci. Nejraději bych však mnohem více hrál, ale o to, co dělám, není takový zájem, abych se tím mohl živit.

V práci rovněž píšete písně. Jak to funguje?

Pořád s sebou nosím papíry. Vím, že ten impuls, kdy píseň přichází, se nikdy neopakuje.

Kdy přišel v práci naposledy?

Když jsem byl naposledy v lese.

Les písním víc přeje?

Není důležité, jestli je to les nebo louka, ale je to závislé na samotě. Už Jiří Šlitr říkal, že samota je pro tvorbu podmínkou, bez níž nelze. Doma člověk nemá jistotu, jestli zrovna někdo neotevře dveře. V lese žádné dveře nejsou.

Písní z vašich alb, která má nejdelší stopáž, je Jack a já z Kořenů, 8:05. Podle recenzí nejsilnější z alba. Rozvíjíte v ní mj. motivy z písně Teroristka…

Je to živé téma naší doby. Každý ví, co se děje ve světě, víme, co se stalo ve Volgogradu. Nemám žádné řešení, je to pro mě hrozně smutné, že se tímto způsobem musí ve světě něco řešit. Je to strašně smutné a kruté, ale pro obě strany. Vůbec si nemyslím, že by na vině byli pouze teroristé, kteří si cosi usmysleli, a proto po nás budou házet bomby, a my vlastně vůbec netušíme, proč. Pokud to netušíme, tak je naše sebereflexe velmi nízká.

Jedním z témat písně je dítě v arabském šátku, které jeho otec, americký voják míru, odmítne. V písni Přesto zase zpíváte, že 'má obyčejná žena má naše děti neobyčejně ráda.' Nakolik vás ovlivňuje, že vychováváte malou dceru?

Já nemám vůbec chuť mluvit o své rodině do novin.

S dětstvím se nicméně pojí ještě téma snů. V písničce Cizí vůz otec věří, že 'děti pochopí, že život není chov snů, ale venčení psů za domy.' Jak sníte vy?

Mé běžné noční sny nejsou žádná velká potrava pro psychoanalýzu. A pokud jde o sny, které by se mohly jmenovat životní touhy… Když vynecháme základní věci, že nám záleží na naší rodině a podobně, je pro mě nejdůležitější psaní písniček a také jejich interpretace. A pokud mám nějakou touhu či cíl, chci tohle dělat co nejlépe. Nemohu jinak. Narodil jsem se s tím a jak říká Bob Dylan, nedokázal jsem zabránit tomu, abych ty písně napsal. Člověk tomu může zabránit, ale tím pádem zabije svou duši i své tělo. Zní to možná přehnaně, jsou to přece jen nějaké písničky, jen taková hra a nic víc. Jenže je to hra doopravdy, jak napsal rodák z mého města Richard Weiner. A stačí si vzpomenout na osudy některých prokletých básníků.

Jednomu básníkovi a písničkáři jste věnoval píseň Čistý stůl pro Bulata Okudžavu.

Bulata Okudžavy si moc vážím. Pro mě je člověk, který tváří v tvář stalinské i brežněvovské totalitě nezradil ani svůj talent ani sebe jako člověka. A musím jmenovat dalších pár lidí, kteří jsou pro mě stejně významní jako on, nejvíc mě ovlivnili, pomohli mi žít a měl jsem v nich příklad toho, jak lze dělat toto řemeslo: Bob Dylan, Leonard Cohen, Joni Mitchell, Vladimír Merta, Dáša Voňková, Neil Young, Paul Simon, Vladimir Vysockij, Vlasta Třešňák, Jacques Brel, Jiří Dědeček, Jan Burian…

A nakolik vás ovlivnil Mozart, který figuruje v písni o Okudžavovi i starší písničce Už?

Mozart je pro mě symbolem neuvěřitelného génia, skrze něhož protéká boží milost proudem a on je jenom v její službě. Zdeněk Mahler o něm říká, že byl sluneční génius. Čili jestli tomu dobře rozumím, nejen génius jedné oběžnice Slunce, ale přímo z centra, ze Slunce samotného až na hranice našeho okrsku dohlednosti přes ty Hubbleovy teleskopy.

Další zajímavý postřeh přináší písnička Gastarbeiter: jestli se chceš dostat dopředu, stále musíš nejdřív do strany. Sledujete českou politiku?

Já mám špatný žaludek.

A opravdu se cítíte být gastarbeiterem ve vlastní zemi?

Pracoval jsem v soukromém rádiu jako hudební dramaturg. Cítil jsem se tak tehdy, ale i často dnes ve své práci, na úřadech a podobně. Cítím se být opravdu tlačený k tomu, abych nebyl sám sebou. A v tom okamžiku jsem gastarbeiter. Když nemůžu být ve vlastní zemi sám sebou… Slyšel jsem esej o exilu, že jsme v tomto světě exulanti naší lidské podstaty. Jsme vyhnáni sami od sebe tím, že místo abychom se věnovali věcem, u nichž všichni jasně cítíme, že jsou podstatné, děláme to nepodstatné. A svět má dokonce zájem na tom, abychom to podstatné nedělali, protože nás chce použít jinak. Musíme neustále zanedbávat, či dokonce potlačovat základní tendenci k naplnění smyslu svého bytí. Musíme být loajální ke své firmě a pak ještě na tento úřad, ještě pro tohle potvrzení… Kdy jsem to konečně já? Málokdy.

Z písní Starý žár a Ztrácím tě, Margaret naopak sálá velká naděje a láska. Jak se vám píší milostné písně?

Jednoduše je třeba někoho nebo něco milovat a ostatní je třeba ponechat talentu, nic víc. To se mi zdá důležité, protože nechci psát písně o lásce, ale písně lásky.

Tedy stále platí slova z vaší písně Mezi, že hlavou zeď neprorazíš, musíš i srdcem.

Tenhle verš není zrovna moc zdařilý, ale že by úplně neplatil, nemohu říct. Jednou říkal Glen Hansard, že jsou na světě zdi, které neprorazíte, nepřelezete, a abyste se dostal na druhou stranu, musíte obejít celou zeměkouli. To se mi zdá jako úžasný příměr, ke kterému bych jenom doplnil, že pak už to není ta zeď.

V písni Přesto cítím v řádku 'sladké rodné město' ironii. Jak se vám žije v tom vašem?

Pro každého je určitě důležité místo, kde se narodil. Václav Cílek píše, že lidé z Vysočiny a jižních Čech jsou velmi fixováni na krajinu, ve které se narodili a vyrostli, protože má zvláštního ducha. Tomu jihočeskému duchu dost podléhám, spojení s krajinou cítím velmi silně. V Písku bydlím, mám k němu hezký vztah, ale nežiju v něm. Je to můj domov, ale otázka je, co je to domov.

Můj táta říkal, že domov je tam, kde je člověku dobře.

To je hezká definice, cítím to stejně. Domovů mám několik. Navíc si myslím, že domov není místo, ale vztah.

Každopádně máte na jihu kořeny. Platíme za jejich vytržení tím, že - jak zpíváte - jsme sami sobě cizinci?

Teď jsem četl v rozhovoru s filozofem Martinem Heideggerem, že jen lidé, kteří jasně pociťují domov, jsou pak schopni udělat významný čin. A domov je ta zabydlenost ve vlastní kultuře, tradici a rodinné konstelaci, kdy se můžete opřít o všechny předky, kteří vás drží. Přetnutí kulturních souvislostí je vlastně zbavování domova, jistoty a vede k tomu, že jsme mnohem snadněji manipulovatelní a nejsme schopni udělat významný čin. Jsme schopni být jen těmi gastarbeitery.

Kritik Milan Tesař napsal, že deska jde od mnohonásobné obžaloby Boha v Otče noci až po závěrečné pokorné Deo gratias. Souhlasíte s ním?

V písni Otče noci je otec přesně definován. Je to otec mentální anorexie, oxidu siřičitého, výhodných hypoték a tak dál. Není to Bůh, je to modla. Naprosto ale souhlasím s Milanem Tesařem v tom - a tak jsem to chtěl - že deska vede od modlitby k falešnému Bohu k modlitbě k Bohu opravdovému.

Když budu citovat ze Silnice do noci: na co stačí píseň, o tom nikdo nezpívá. Snažíte se být tím, kdo se o to pokouší?

Pokouší se o to spousta lidí, třeba ti ve sdružení Osamělých písničkářů. Dělá to každý, kdo má umělecké postižení a bere ho vážně. Snažíme se dokonce vyslovit mnohem víc, než na co stačí píseň.

V písni Cos ještě nenašla zpíváte, že každá písnička je dopis na věčnost. Dostáváte odpovědi?

Odpovědi přicházejí dřív než ty dopisy.

Václav Koblenc
Českobudějovický deník, 14. února 2014, s. 7

Ke kterému žánru přistane Anděl? Nominovaní si čechrají peříčka

Po roce opět přilétají žánroví Andělé. Akademie populární hudby totiž zveřejnila nominace jmen, která je mimo mainstream nejvíce zaujala. Kteří interpreti se podívají do tváře zlaté sošky, se veřejnost dozví už za měsíc 14. března. 'Nejvíce' nominací získala kapela Insania a zpěvačka Jitka Šuranská. Nominováni byli také Vladimir 518, Prago Union nebo Vložte kočku.

Zapal dům poraž strom… není výzva k anarchii, ale název desky brněnské Insanie, která byla nominovaná v kategoriích Hard & heavy a Punk & hardcore. Opakem drsných mužů je houslistka Jitka Šuranská, již nahrávka Nězachoď slunečko katapultovala mezi ty nejlepší v sekcích Folk & country a World music.

Kromě těchto interpretů mají šanci uspět třeba kapely Inferno, Houpací koně, Nylon Jail či hudebníci Kittchen, Ondřej Pivec, Beata Hlavenková a další.

Vítězné nahrávky vzejdou z druhého kola hlasování poroty, kterou tvoří čeští hudební publicisté. Ceny budou předány v březnu v žižkovském Paláci Akropolis. Jejich o něco větší a známější sošky 'klasických' Andělů se zpozdí až do 14. května.

Kompletní seznam nominací vypadá následovně:

Hard & heavy - Heiden (A kdybys už nebyla, vymyslím si tě), Inferno (Omniabsence Filled By His Greatness), Insania (Zapal dům poraž strom…)

Punk & hardcore - Insania (Zapal dům poraž strom…), Madebythefire (Budet), Mass Genocide Process (Poetry Of The Damned), Or (LP)

Folk & country - Ivo Cicvárek (Velký svět), Jiří Smrž (Kořeny), Jitka Šuranská (Nězachoď slunečko)

Alternativní scéna - Houpací koně (Everest), Kittchen (Radio) , Nylon Jail (My Hearts Soars Like a Hawk)

Jazz & blues - Beata Hlavenková (Theodoros), Ondřej Pivec (The Green Card Album), Tiburtina Ensemble & David Dorůžka Trio (Apokalypsis)

World music - Docuku (Kdybych já věděl…), Jitka Šuranská (Nězachoď slunečko), Marta Töpferová & Tomáš Liška (Milokraj)

Elektronická hudba - Subject Lost (Made of Numbers), Vanessa (Antidotum), Vložte kočku (Seat)

Hip-hop - James Cole (Moby Dick), Prago Union (Vážná hudba), Vladimir 518 (Idiot)

Ska & reggae - Fusion Eichler Trio (Wanderer), Semtam ft. Mannex (Optimist by Choice), Ting (Man vs. Wild), Uraggan Andrew & Reggae Orthodox (II.)

ct24.cz, 14. února 2014

Přilétne k němu druhý Anděl?

Písničkář Jiří Smrž (59) z Písku je za své loňské album Kořeny nominován na cenu Anděl v kategorii folk a country. Anděla získal již za své předchozí album Poslední láska. Jiří Smrž začínal s hudbou v 70. letech, texty psal pro skupiny Sem tam i Minnesengři, v druhé jmenované působil za éry dosud nezvěstné zpěvačky Pavlíny Braunové. v posledních letech získali Anděla táborští Please The Trees (loni) a českokrumlovští Pub Animals (2011). Dvě ceny Anděl dostal z Jihočechů zatím jen Petr Muk. Jestli se to podaří i Jiřímu Smržovi, bude jasné 14. března, kdy se budou žánrové ceny Anděl předávat v pražském Paláci Akropolis. Rozhovor s Jiřím Smržem přinese Deník v pátek.

Václav Pancer
Českobudějovický deník, 12. února 2014, s. 1

Nejvíce nominací v žánrových Andělech mají Insania a Jitka Šuranská

Žánrové ceny Anděl Akademie populární hudby znají nominované v devíti kategoriích. Nejlépe si vedla skupina Insania a Jitka Šuranská, kteří mají po dvou nominacích.

Brněnská skupina Insania má za své album Zapal dům, poraž strom nominaci v kategoriích Hard & heavy a Punk & hard core, Šuranská za album Nězachoď slunečko v kategoriích Folk & country a World music.

Skupina Insania má dvě nominace.

V kategoriích Punk & hard core a Ska & reggae byla v prvním kole hlasování nominována čtyři alba. Při hlasování odborníků totiž došlo k tomu, že alba na třetím a čtvrtém místě měla stejný počet bodů, takže se mezi nominovaná dostala obě.

Vyhlášení vítězů žánrových cen Anděl se uskuteční v pátek 14. března v 19.30 hodin v pražském Paláci Akropolis. Jako hosté se na ceremoniálu představí skupiny Doctor Victor, 6 NaChodníku a písničkář Jakub Ondra. Udílení cen proběhne za přítomnosti TV kamer. Večera se mohou účastnit i fanoušci, je veřejnosti přístupný.

Vyhlášení cen Akademie populární hudby - cen Anděl, Czech Music Awards za loňský rok - se pak uskuteční ve středu 14. května 2014 v Hudebním divadle Karlín.

Nominace v žánrových Andělech

Hard & heavy: Heiden - a kdybys už nebyla, vymyslím si tě; Inferno - Omniabsence Filled By His Greatness; Insania - Zapal dům poraž strom…

Punk & hard core: Insania - Zapal dům poraž strom…; Madebythefire - Budet; Mass Genocide Process - Poetry Of The Damned; Or - LP

Folk & country: Ivo Cicvárek - Velký svět; Jiří Smrž - Kořeny; Jitka Šuranská - Nězachoď slunečko

Alternativní scéna: Houpací koně - Everest; Kittchen - Radio; Nylon Jail - My Hearts Soars Like a Hawk

Jazz & blues: Beata Hlavenková - Theodoros; Ondřej Pivec - The Green Card Album; Tiburtina Ensemble & David Dorůžka Trio - Apokalypsis

World music: Docuku - Kdybych já věděl…; Jitka Šuranská - Nězachoď slunečko; Marta Töpferová & Tomáš Liška - Milokraj

Elektronická hudba: Subject Lost - Made of Numbers; Vanessa - Antidotum; Vložte kočku - Seat

Hip-hop: James Cole - Moby Dick; Prago Union - Vážná hudba; Vladimir 518 - Idiot

Ska & reggae: Fusion Eichler Trio - Wanderer; Semtam ft. Mannex - Optimist by Choice; Ting - Man vs Wild; Uraggan Andrew & Reggae Orthodox - II.

novinky.cz, 12. února 2014

Jiří Smrž i Pavlína Braunová bodují u posluchačů

Písničkář Jiří Smrž (59) z Písku s albem Kořeny se stal letošním vítězem ankety Radia Proglas.

'Anketu Album roku již počtrnácté vyhlásila naše hudební redakce Radia Proglas a k hlasování jsme vyzvali spřízněné publicisty, hudebníky, vydavatele, promotéry a další osobnosti,' říká Milan Tesař z Radia Proglas s tím, že celkem se v letošním roce hlasování zúčastnilo sedmdesát lidí. Každá z oslovených osobností mohla hlasovat pro libovolný počet alb bez ohledu na žánry a také na rok vzniku. Albem roku, tedy albem, které nejvíc respondent poslouchal a které jej nejvíc oslovilo, může totiž být i nahrávka stará několik let.

Vítězem ankety Album roku 2013 se stal Jiří Smrž s titulem Kořeny. Písničkář je nominován i na cenu Anděl v kategorii folk a country a rozhovor s ním najdete v pátečním Deníku.

O jeden bod za ním skončila zpěvačka a houslistka Jitka Šuranská s albem úprav moravských lidových písní Nězachoď slunečko.

Na třetí příčce se umístili Bratři Orffové s albem Šero, před několika dny oceněným cenou Apollo. Všichni tři zmínění interpreti mimochodem vydali nové album po osmi letech (u Šuranské počítáme osm let po úspěšném společném CD s Jiřím Plockem Písňobraní). Deváté skončilo album Bílé místo od jihočeských Minnesengrů se zpěvačkou Pavlínou Braunovou, která záhadně zmizela v létě 1988, když stopovala. Hodinový profil vítěze ankety Jiřího Smrže včetně ukázek z oceněného alba Kořeny uvede Radio Proglas v rámci týdeníku Slyšte, lidé! v sobotu 22. února od 19.15 a v repríze 25. února v 16.55. Rozhovor s Jiřím Smržem v pořadu Jak se vám líbí bude vysílán 25. března od 19.15.

(rag)
Českobudějovický deník, 13. února 2014, s. 7

Dělník a básník Jiří Smrž natočil desku, jež zaslouží 100 procent

Stejně jako dřív je největší Smržova síla na albu Kořeny v jeho vysoce originálních textech. Je víc, než jeden z řady textařů třebas kvalitních, ale pouze opakujících věčné pravdy.

Troufám si tvrdit, že mezi svými kolegy, držiteli Anděla za folk a country, je písecký písničkář Jiří Smrž možná tím nejméně nápadným. Jeho introverze - jistě spolu s až zavilou neuhýbavostí a nechutí hrát P. R. hry - jako by mu bránila využít světla ramp, která se na něj krátce upřela po získání prestižní ceny za jeho vynikající druhé album Poslední láska. Namísto snahy těžit následovala jen předlouhá práce na tvorbě a výběru dalšího repertoáru (7 let) završená skoro tři roky trvajícím natáčením desky Kořeny: bylo toto až úzkostlivé pilování k něčemu?

Stejně jako dřív je největší Smržova síla v jeho vysoce originálních textech: nakládá nám a vůbec nás nešetří. Namísto nějaké hezké přístupné odpichovky je v čele desky píseň Otče noci - modlitba zaskakující posluchače záměrnou monotónností i ironií, která je ovšem spíše obvyklým Smržovým pátráním po místě Boha v životě člověka. Oblouk desky se klene až k posledním slovům BOHU DÍKY v zklidněné závěrečné titulce. Kromě těchto písní se duchovních otázek dotýká už pouze píseň Kde je král, jenže u Smrže je každý dostatečně hluboký text vlastně duchovní, tedy i temná Silnice do noci nebo nadějeplná Přesto, nejjásavěji zpívaná milostná píseň Starý žár nebo Cizí vůz, kde se autor stylizuje do vlastním nepokojem zaskočeného průměrného ovčana cokoli.

Jiří Smrž dokáže spojit nadčasové rámování se soudobými tématy: je víc, než jeden z řady textařů třebas kvalitních, ale pouze opakujících věčné pravdy. Píše o vojácích z irácké války (Jack a já ), o nešťastných ukrajinských dělnících (Pro Eržiku), o všem, co otravuje nejžhavější současnost této země ( Gastarbeiter). Ale originalita není jen v tématech: i tam, kde píše Jiří o něčem tak banálním, jako je rozchod ( Ztrácím tě, Margaret), je osobitý. Žádná pochmurná lyrika utopená v metaforách, jeho píseň unese popis, že by se podle něj dal napsat scénář filmu a přitom se zde objevují verše 'miluji tě, Margaret/tak jak ty mě, osud se spik/mohu být dělník, básník, rytíř/ale ne evropský úředník…'. Probleskuje tu jeho oblíbená forma dialogu, která připomíná středověké písmáky, podávající v didaktických dialozích vhledy do světonázorů diskutujících (v Umělém slunci dialog o drogové závislosti; v Čistém ubrusu pro Bulata Okudžavu spolu rozprávějí dokonce Mozart, Villon, Puškin i Okudžava). Nikdy ale Smržovy písně nejsou zhudebněnými výkladovými slovníky: v některých se hýří slovními hříčkami ('otče jemného dívčího prádla/otče hrubého domácího produktu', '…každý podnikatel, který zbohat/je jistě podvodnikatel') až marnotratně, jenom to většinou nejsou hříčky na plácání do břicha, ale na hořký úsměšek.

Značná délka Smržových skladeb se tentokrát ještě znásobila - nejdelší Jack a já má přes osm minut. Zde autor dál rozpracovává téma své dřívější písně Teroristka, tedy nerovnocenný vztah civilizací na příměru vztahu partnerů, ale tentokrát se mu tam vejde i hnusný vojácký svět, sladká erotika, plané chlapácké sliby, nemanželské dítě nebo destruktivní strach. V textech jako vždy vítězí obsah nad formou, když je třeba, předlouhý řádek se může kvůli důležitému sdělení ještě protáhnout o čtyři slabiky, žádné cavyky…

O autorství hudby se Smrž pětkrát podělil s producentem (též aranžérem a hudebním režisérem) desky Jiřím Kovářem, titulku s nimi složil ještě Michal Rataj. I tato deska je pečlivě proaranžovaná a nahraná zajímavými hosty, ale oproti předchozímu albu trochu zmizela excelentní nástrojová barevnost, Kořeny jsou víc černobílé, což - jak víme - neznamená méně umělecké, spíše naopak. Kovář tentokrát kromě svých obvyklých elektrických kytar nahrál i kytary akustické, klávesy, mandolínu, ukulele a další nástroje.

Jako hosté velmistři

Hlavním pocitem z jeho vkladu je sílící podíl blues v dřívějším širokospektrálním folkrocku, ať už je to talking blues ( Jack a já) nebo električtější verze (Gastarbeiter). Je tu i řada jiných příchutí: klasický folk (Pro Eržiku), ska (Kde je král), maličko jazzu (Silnice do noci) nebo rusofilní valčík (Čistý ubrus pro Bulata Okudžavu). Starý žár je duetem Jiřího s Hanou Kopřivovou, kde jediným doprovodem je skvělá Smržova elektrika. Nejvíc se od všeho odlišují Kořeny, václavkovská alternativa, instrumentálka se zpívaným koncem, skladba pro smyčcový kvartet, který namísto kýčovitého obkreslování melodie hraje pizzicato a na smyčce málem nedojde.

Trend ve výběru hostů jde od dříve oslovovaných regionálních veličin k velmistrům národním: velikou parádu tu udělal Miloš Dvořáček jr. na bicí a perkuse i Michal Žáček na sopránsaxofon a flétny. Akordeon Mária Biháryho je méně nápadný, ale nesmírně přínosný, a jsou tu i dávní spoluhráči Vojta Zícha (dobro) a Pavlína Jíšová (nazpívala jen pár tónů, ale jak z nich mrazí!).

K hodnocení bych rád dodal, že absolutno dávám nerad. Tentokrát ale - přes některé detaily - nebylo vyhnutí: čemu už jinému z domácí tvorby? A k vám, vážení potenciální posluchači, mám jen jednu prosbu. Možná se vám deska Jiřího Smrže nebude líbit jako mně. Ale určitě si nedělejte názor po jediném poslechu (dvou posleších…). To nemůže vyjít. Léta práce jednoho z našich nejoriginálnějších a nejsilnějších písničkářů za trochu snahy o sblížení stojí.

Tomáš Hrubý
Deník, 22. ledna 2014, s. 7

S Jiřím Smržem o tom, zda píseň může měnit svět

Jen pět dnů po nedělním úspěšném koncertu Malina Brothers k uvedení jejich nového alba je v Písku připravena další zaznamenáníhodná hudební událost: Své nové album Kořeny pokřtí písecký rodák, písničkář Jiří Smrž. Zatímco bratři Malinové svoji šňůru koncertů v Písku zahajovali, Jiří Smrž ji zde bude končit - už v prosinci album pokřtil v Brně a v Praze za přítomnosti Roberta Křesťana, Jana Buriana, Dagmar Voňkové a Vladimíra Merty, tento čtvrtek křtí v českých Budějovicích. Koncert v písecké kavárně U Vavříny začíná v pátek v 19:30.

Jiří Smrž (* 1954) po píseckém gymnáziu vystudoval geodézii, pak dělal tři roky v Písku zeměměřiče, než odešel studovat na pražskou Lidovou konzervatoř Jaroslava Ježka. Po studiích se vrátil do Písku, kde žije dodnes. Jeho cesta skladatele a textaře začala v 80. letech působením ve skupinách Sem tam a Minnesengři. v roce 1993 napsal s básníkem Ondřejem Fibichem folkrockové oratorium na motivy života svaté Zdislavy z Lemberka Královna severních záseků. Na nahrávce se podíleli Robert Křesťan, Petr Lutka a Písečáci Roman Dragoun a Magda Klokočková (Myslivcová). Jako písničkář vydal Smrž zatím dvě sólová alba - v roce 2001 Dědičnou krev, za druhé album Poslední láska získal v roce 2005 cenu Anděl v kategorii Folk & Country. v roce 2003 vyšla jeho básnická sbírka Eurydika v uhelném dole. Kořeny obsahují třináct autorských písní. Jiří Smrž ke spolupráci přizval dávného spoluhráče a přítele, skvělého kytaristu Jiřího Kováře a několik dalších hostů. Obal alba vytvořil a připojený booklet ilustracemi doprovodil Vladimír Bouček - booklet tvoří svébytné umělecké dílko, obsahující texty jednotlivých písní. Ty, které se dotýkají jiných zemí, tu jsou navíc přeloženy do cizích jazyků. Píseň Pro Eržiku do ukrajinštiny (překlad Oksana Pelenska), text Ztrácím tě, Margaret do angličtiny (Ben Lovett), píseň Jack a já, která v prvním plánu vypráví o válce v Iráku, kromě anglické verze nabízí i překlad do arabštiny (Jafar Nedar). Smržovy texty nejsou povrchní, ale ani úplně přístupné na první poslech. o to silnější zážitek přinášejí pozornému, otevřenému posluchači. Album je uvedeno citáty z díla Alberta Camuse Prometheus v podsvětí.

Můžete trochu zavzpomínat na své muzikantské začátky? Začal jsem jako samouk na kytaru s trampským a skautským repertoárem v píseckém turistickém oddíle Vládi Štěrby. Na gymplu jsme založili amatérskou kapelu Zvoníci. Po odchodu členů z gymnázia skončila i ona. Pak, koncem sedmdesátých let, jsme začali hrát v duu s Jirkou Kovářem a s přestávkami hrajeme vlastně dodnes. Tehdy jsme, přesněji řečeno, občas hráli, občas byl náš koncert zakázán. Byla to zlatá doba normalizace. Sterilita, mlhavost, aparátčíci. Jednou jsem byl přihlášený na přehrávky, které tenkrát byly potřeba pro legální hraní. Den předem mi ale přišel dopis, že nemám ani chodit, že není v zájmu odboru kultury, abych vůbec ty přehrávky dělal… Nakonec jsem je stejně nepotřeboval, protože po odchodu Žalmana mne pozval Pavel Pokorný k Minnesengrům, což byla profesionální kapela, s nimi jsem pak hrál pět let.

Nakonec jste se dal na sólovou dráhu… Víte, o žádné dráze (úsměv) nemůže být řeč, dráha jsou přece spojité body…

Je tedy pro váš život hudba vůbec důležitá? Pokud nebudu mluvit o tom základním, jako je rodina, děti a podobně, pak hudba je pro mne to nejdůležitější. Mnoho ostatních věcí, jako například zaměstnání, je pro mne jen kulisa.

Které muzikanty berete jako inspiraci? Mám rád lidi, ze kterých mám přesvědčivý dojem, že jsou v tom, co dělají, opravdoví, že to není kalkulace. Když jsem začínal, obdivoval jsem dvojici Simon a Garfunkel, když vyšla jejich deska s českými překlady, bylo to pro mne zjevení. Samozřejmě pak Bob Dylan, Leonard Cohen, Joni Mitchell, Neil Young, Bulat Okudžava, Vladimír Vysockij, Jacques Brel. a irský muzikant Glen Hansard, abych jmenoval někoho z těch mladších. Glen je živoucí, zosobněná hudba. Tehdy na začátku jsem měl v Čechách nejraději písničkářské sdružení Šafrán - Vládu Mertu, Vlastu Třešňáka, Dášu Voňkovou… v současnosti vlastně existuje podobné sdružení Osamělých písničkářů, kam také patřím. Dal ho dohromady Honza Burian, a abych se držel vaší otázky, myslím, že se v něm všichni vzájemně inspirujeme a podporujeme.

KDO CHCETE, PŘIJĎTE…

Je základem vaší tvorby vaše křesťanská víra?

To přece nejde, aby byla základem jen něčeho. Jestliže má člověk nějaký názor, tak se promítá do všeho, co dělá, pokud se to snaží dělat pravdivě.

Co se tam dál projevuje, osobní prožitky, přemýšlení o smyslu života, víry, prožité životní boje…?

Jaký smysl by mělo o tom mluvit? Co chci vyjádřit, je, doufám aspoň, v mých písničkách. a snažím se, aby to v nich posluchač mohl najít - pokud bude chtít… Víte, se mnou se špatně dělají rozhovory, já vlastně nechci o ničem moc povídat. Obdivuju Boba Dylana, který si z novinářů zásadně dělal legraci, napovídal jim cokoliv. a říkal: Kdo o mně chce skutečně něco vědět, tak ať si poslechne moje písně, tam to všechno je!

Přesto byste mohl naznačit, co se snažíte vyjádřit…

Nejsem blázen, abych se o to pokoušel, protože si myslím, že to takhle ani nelze. Slovo použité v básni je metaforické a otevírá asociační prostory. Na rozdíl od slova novinářského, které by mělo být jasné, jednoznačné. Pokud bych písničky, otevírající různorodé asociace, najednou charakterizoval slovem novinářským, tak uzavřu všechny metafory - šel bych proti smyslu toho, co dělám. Chcete prostě po mně jinou formu, než já nabízím. Ale to je, myslím, velmi častý zdroj nedorozumění, vyžadovat po druhém změnu jeho formy vyjádření. Náš svět je bohužel celý založený na formách a veškeré boje, války vycházejí z toho, že se hádáme o formy.

Jak to myslíte?

Už na počátku vývoje lidstva různá etnika vyjadřovala své zkušenosti se stejnými prožitky, řekněme třeba s nadpřirozeným světem, různým způsobem - tedy dali jim různou formu. a pak se navzájem vraždili kvůli tomu, že jedni svého boha zdravili levou rukou a druzí pravou. Nebo že jedni ho pojmenovali the God a jiní al-Alláh. Tedy, mluvím o počátku vývoje lidstva, samozřejmě. Ale šlo přece o formu, dokonce slovní, ale ne o podstatu.

Píseň Jack a já z Kořenů je mimo jiné právě o tom hledání společné podstaty, ne?

Ano, určitě máte pravdu. Ale nejenom o tom. To se mne taky ptali v jednom rozhovoru, jestli j sem byl v Iráku… Ale ta píseň přece není jenom o dvou vojácích a arabské dívce.

VYMÝVAT MOZKY JSEM ODMÍTL

Můžete nějak zhodnotit život v Písku a zdejší kulturní nabídku?

Vůbec ne. Já v Písku bydlím, ale nežiju. Nevím o Písku skoro nic. Kvůli práci téměř pořád cestuju, a tak mám velmi málo času na něco jiného.

Jednu dobu jste se píseckého kulturního života účastnil, když jste pracoval jako hudební dramaturg v Rádiu Prácheň. Jak na to vzpomínáte?

To rádio bylo zakládané s takovými až havlovskými idejemi, že má posluchačům rozšiřovat prostor, pohladit je, obohacovat jejich život, přitáhnout do vysílání zajímavé místní lidi… Pak ale po změně majitele přišla garnitura, která začala podle amerických příruček hlásat: že je třeba vymývat mozky. To není metafora. Takhle doslova to řekl náš 'školitel'. Každé komerční médium žije z reklamy, reklama je tím efektivnější, čím je posluchač blbější, proto to vymývání mozků. Vymývat mozky znamená zotročovat a v zotročování jsem nechtěl pomáhat, proto jsem z rádia odešel.

Proč si to lidi nechají vnutit?

Posluchači za to nemůžou, jsou jednoznačně oběťmi. Většina lidí si přece neklade otázku o působení vysílání na psychiku jednotlivce či stav společnosti a média obecně berou jenom jako kulisu. Což je nejnebezpečnější, protože působení nevchází přes bránu kritického rozumu, ale přes nehlídanou zadní branku rovnou dovnitř.

To zní depresivně…

No, jestli chcete, aby to neznělo depresivně, tak si budeme povídat o politice, ne? (smích)

Přesto existují lidé a komunity, které se diktátu konzumní společnosti vzepřou…

Naděje je vždycky. Mám dojem, že nás doba vlastně tímto vyzývá k osobní zodpovědnosti za svůj život. a tím pádem k vědomé morální vzpouře. Odešel jsem tehdy z Rádia Prácheň a šel čistit stoky. To, výjimečně, nemyslím metaforicky.

Ani dnes vás muzika neživí?

Bohužel ne. Pracuji v přírodních rezervacích, normální fyzická dřina. Mám ale tu práci rád, jsem přitom venku a sám, a já jsem hrozně rád sám. i když bych samozřejmě raději věnoval víc času muzice, ale o tu není takový zájem.

Vznikají další nové písničky?

Pokud jsou podmínky, tak ano.

A jsou ve vašem životě aktuálně takové podmínky?

V podstatě vaše otázka zní: Jak naučit múzy aportovat? - To ale nevěděl ani Händel, ani Pasternak, ani jiní, jaké ty potřebné podmínky j sou, ať ty vnější nebo ty mnohem důležitější vnitřní, aby přišla milost. Milost, kdy najednou nacházíte na papíře vlastní rukou napsané něco, co by vás nikdy nenapadlo. To je to, o co usiluju. Přijde to třeba někdy při práci v lese, když jsem sám, někdy ve chvílích a za podmínek, kdy bych to vůbec nečekal. Každopádně se snažím pracovat pořád: Mozart jednou napsal: Pracuji nepřetržitě, protože odpočinek mne vysiluje mnohem více než práce… Ani nevíte, jak tomu rozumím.

Poznáte, že nově zapsaná písnička je dobrá?

Můj učitel Jiří Suchý mi jednou řekl: 'Pravý umělec se pozná podle toho, že když napíše něco blbýho, tak to rozpozná.' To je ohromně řečeno. Většinou se to však nepozná hned, ale až když opadne emocionální vlna, se kterou je příchod nové písně spojen. Pokud pak není nová píseň schopna ve mně tuhle vlnu znovu vzedmout, nebude schopna ji vzedmout v nikom jiném a je třeba ji vyhodit.

KDYBYCH BYL SLAVNÝ a BOHATÝ :-)

Uslyší návštěvníci pátečního koncertu v kavárně U Vavřiny nové písničky?

Bude tam se mnou hrát kytarista Jirka Kovář, houslista Ben Lovett a bubeník Miloš Dvořáček. a zazní především písně z alba Kořeny, ale i něco z toho, co připravujeme.

Jak byste pozval někoho, kdo vás nezná, aby přišel?

Nemám tušení, to je přesně to, co neumím… Já vím, že společnost je nastavená tak, že každý se musí chválit sám, ale odpusťte, to já dělat nebudu. Mohl bych snad jedině říct: Jestli chcete, zkuste si poslechnout moje písničky. Pokud vám něco přinesou, tak proto jsem je psal, pokud vám třeba pomohou žít, tak je to splnění mého snu. a jestli ne, tak je všechno mluvení o nich i tento rozhovor stejně zbytečný.

Jste optimista, pokud jde o naši budoucnost?

Před revolucí nám lidi ze Západu říkali: 'Rozdíl je v tom, že u vás se nic nesmí a všechno je důležité. U nás se může všechno a nic není důležité.' Teď tento stav zažíváme také a nevím, co nás může vyléčit. Možná měl pravdu německý filosof Martin Heidegger, když v jednom rozhovoru v šedesátých letech řekl, že ani filosofie, ani jiné lidské myšlenky a touhy nebudou moci způsobit žádnou bezprostřední změnu nynějšího stavu světa. Už jenom nějaký bůh nás může zachránit. A optimismus či pesimismus? To je jako otázka, zda nosím růžové brýle, nebo černé. Pokouším se nenosit žádné.

Kde tedy hledat naději?

Nevím, snad ve výšinách a hlubinách, kde neotročíme světu.

Hm, z tohoto pohledu, kdo z nás vlastně není otrok…

Slyšel jsem jedno americké heslo: 'Žij svůj život, buď sám sebou - s Pepsi Colou.' Buď jedničkou, ale my ti řekneme, co je to jednička. Akcent na individualismus, který ale je paradoxně zcela stádní, má zřejmě vést k tomu, abychom nepochopili, že v takto nastaveném prostředí nejsme sami sebou.

Takže nejsme svobodní?

Jsme, ale zároveň jsme vystavováni velkému tlaku, abychom se svobody dobrovolně vzdali výměnou za zlevněné tarify, zlevněné potraviny, zlevněné informace. Ale za svobodu se vždycky platí. Otázka je, co jsme ochotni zaplatit.

NIKDY TO NEVZDAT

Proč používáte v bookletu k novému cédéčku citace z Alberta Camuse? Jde o inspiraci existencialismem, absurditou, Cizincem?

Albert Camus není jen člověk, který říká, že svět je absurdní. Ale říká: Přestože je svět absurdní, jedinou skutečnou úlohou člověka je žít, uvědomovat si vlastní život, vlastní vzpouru, vlastní svobodu. Camus je jeden z mých velkých hrdinů. Nikdy se nevzdal. Takovým úsměvem shůry je pro mne takzvaná 'náhoda', že Kořeny vyšly 7. listopadu 2013 - v den, kdy uplynulo sto let od jeho narození… To opravdu nebylo plánované.

Proč je umění v životě důležité?

Umění je umění proto, že mění. Ptali se otce zakladatele amerického folku Peta Seegera, zda píseň může změnit svět, a on odpověděl, že ne, že on se jen skrze píseň snaží, aby svět nezměnil jeho. Je to určitě možné takhle vidět. Myslím si ale trochu něco jiného. Je jisté, že píseň nemůže proměnit třeba strategii Mezinárodního měnového fondu… Ale jiné je to v životě jednotlivce. Když půjde večer otec rodiny na koncert Honzy Buriana plný laskavých a empatických písní, přijde domů a najednou nebude křičet na děti jako jindy, když se vracel z hospody. Bude na ně najednou hodný a laskavý, protože v něm ještě přežívá zážitek z Honzova koncertu. Změnil se svět? Svět těch dětí stoprocentně. a protože svět se skládá pouze z jednotlivých lidí, jsem přesvědčen, že i píseň může měnit svět.

Zdenka Jelenová
Písecké postřehy, 2014, 23, č. 3, s. 5-6

Písničkář Jiří Smrž ve světě, kam se nehodí

Předchozí album Poslední láska vydal písničkář Jiří Smrž v roce 2005 a dostal za ně žánrovou cenu Anděl ve folkové kategorii. Novinku Kořeny natáčel tři roky, její materiál však vznikal nepochybně mnohem déle. Smrž není z těch, kteří složí písničku za odpoledne a večer už ji hrají na koncertě. Aniž by z nich úsilí jakkoli čnělo, jsou písně do detailu propracované a doslova prožité. Což nemusí nutně znamenat autobiografické. Jejich osobní výpověď je však mimořádně silná, čemuž odpovídá i přes písničkářovu zjevnou introvertnost až patetická interpretace, jež vždy zůstává uvěřitelnou. Jiří Smrž většinou koncertuje sólově, ale na album si pozval řadu instrumentálních hostí, v první řadě vynikajícího kytaristu Jiřího Kováře. Studiová aranžmá občas písně jakoby odlehčují, jindy jim dávají až 'artový' rozměr. V konečném výsledku však jsou vlastně nepodstatná, protože hlavní osobou nahrávky zůstává písničkář sám, se svými dialogy, ale ještě častěji monology. Bere na sebe různé role, aby popsal své hledání cesty v současném světě, do kterého se jakoby nehodí, a duchovní jistoty i pochybnosti, jež vyúsťují v závěrečný verš poslední, titulní písně: Deo gratias, Bohu díky.

Ondřej Bezr
Mladá fronta DNES, 6. ledna 2014, s. 9

Písničkář Jiří Smrž jako by se do dnešní doby nehodil

Předchozí album Poslední láska vydal písničkář Jiří Smrž v roce 2005 a dostal za něj žánrovou cenu Anděl ve folkové kategorii. Jeho novinka Kořeny podle údajů na obalu byla natáčena tři roky, její materiál ale vznikal nepochybně mnohem déle.

Jiří Smrž není z těch, kteří složí písničku za odpoledne a večer už ji hrají na koncertě. Aniž by z nich úsilí jakkoli čnělo, jsou po všech stránkách do detailu propracované a doslova prožité. Což samozřejmě nemusí nutně znamenat autobiografické.

Jejich osobní výpověď, tedy to, s čím se dnes už setkáváme pohříchu zřídka, je však mimořádně silná. Čemuž odpovídá i přes evidentní písničkářovu zjevnou introvertnost až patetická interpretace, jež ale vždy zůstává uvěřitelnou a autentickou.

Jiří Smrž většinou koncertuje sólově, na album si ale pozval řadu instrumentálních hostí, v první řadě vynikajícího kytaristu Jiřího Kováře, se kterým průběžně spolupracuje už řadu let. Studiová aranžmá občas písně jakoby odlehčují, jindy jim dávají až 'artový' rozměr.

V konečném výsledku jsou ale vlastně nepodstatná, protože hlavní osobou nahrávky zůstává písničkář sám, se svými dialogy, ale ještě častěji monology. Bere na sebe různé role, aby popsal své hledání cesty v současném světě, do kterého se jakoby nehodí, a duchovní jistoty i pochybnosti, jež vyúsťují v závěrečný verš poslední, titulní písně: Deo gratias.

Ondřej Bezr
iDnes, 6. ledna 2014

Viry víry Jiřího Smrže

Jsou hudebníci, kteří své dílo po léta donášejí a přenášejí, plní nejistot a touhy vydat svědectví co nejdokonaleji. Tuhle obavu promítl do svého díla Jiří Smrž: hodně skrytý letos šedesátiletý písničkář, jehož Kořeny (Galén, 2013) jsou jeho teprve třetí autorskou deskou. Za druhou Poslední lásku získal v roce 2006 cenu Anděl; nové album je jak z jednoho kusu, byť písně vznikaly léta.

Úvod vyloží karty: 'Otče oxidu siřičitého / otče reality show / otče mentální anorexie / i žlutého nebe nad Prahou…' Zemědělský a lesní dělník Smrž před vstupem do písně nemůže odložit svou víru, ale ani oči a mozek: jak a s kým 'tam nahoře' mluvit ve světě, který nabral dnešní dimenze? 'Otče výherních automatů / otče radaru / otče, který jsi tak sexy, / otče bulváru…' k tomu je ho třeba ještě slyšet: Jiří Smrž umí rychle přehodit výhybku od vřelosti k hořké výsměšnosti, až cynismu.

Což se nevylučuje s empatií, která album spojuje. Smrž zpívá za ukrajinské dělníky v Česku, trpící izolací od svých lidí i domova (Pro Eržiku). Vypráví drama o vojácích z Iráku a ženách nosících pod srdcem snad dítě, snad nálož (Jack a já). Sebeobvinění je vždy nablízku, ale bez plačtivosti: hodně se opakují výrazy 'noc' a 'sám', víra se musí pořád zvedat ze skepse, mizerných zkušeností, zbavovat se klacků pod nohama.

Trpké a výborně formulované je vyznání 'slušného' českého xenofoba, jehož zmatenost se Smrž snaží především pochopit (Cizí vůz ). Dětský sbor, který tu posiluje pocit předávání zparchantělé štafety, je jedním z jiskrných aranžérských nápadů. Jinak právě styl a zvuk asi oddálí Kořeny od současnějšího publika: Smrž je výborný naživo sám, tady s kapelou zdatných instrumentalistů dohání sny z 80. let. Saxofon s rockovou rytmikou zní jako echo Stingova debutu, kytary Jiřího Kováře jsou hodné uznání - ale celkově jde ten učesaný styl proti horečnaté neodkladnosti Smržovy poetiky.

Možná je to zbytečné, ale docela mě trápí otázka, jak odstranit generační hranici a představit Smrže třeba dvacátníkům, co poslouchají alternativní hip hop: jeho záměr je přece podobný. Jen v nejlepších textech Prago Union, Vladimíra 518 a Kyklos galaktikos ovšem lze narazit na stejně silné obrazy života, jako je Smržovo klopýtání 'přes mrtvé návraty do rodných hnízd / přes známé rozkazy z neznámých míst / přes cizí cíle našich bezcílných jízd'.

Tuším, že část mladé generace tuhle hudbu shledá málo trendovou a už vůbec ne dekadentní - a řekne na ni to, co říká v Umělém slunci syn narkoman svému otci: 'A to tvé skutečné slunce / mě vůbec nedojímá / a ten tvůj stín je starý kýč, pravá skutečnost je jen můj zoufalý chlad.' Protože přes všechny drsné obrazymíří Smrž k 'pravému slunci', k naději. Jistě mu leze na nervy bída okolní 'společnosti s ručením omezených'. Ale ví, že temná noc, kterou mu písně pomáhají projít, je způsobovaná i jeho osobním zatměním: protože dlouhodobě obstát vedle tvrdých hodnot je hodně perná road movie. 'Viry mé víry' - tak říká Smrž anomáliím svého dialogu s vesmírem. Většinu námitek, které bychom vůči jeho spirituální reflexi dneška vznesli, vznese během alba sám. Vedle - naprosto jiného - Oldřicha Janoty je Jiří Smrž nejpřekvapivějším zástupcem duchovního songu u nás. Jeho totální neuhýbavost, sepětí s dneškem i nadčasovostí a zároveň lišáckost napovídají, že by si asi měl o čem popovídat s otcem Františkem z Buenos Aires.

Pavel Klusák
Lidové noviny, 4. ledna 2014, s. 8

Kultura na jihu Čech

Deník přináší tipy na kulturní události, které v jižních Čechách slibuje rok 2014. Nové album pokřtí Jiří Smrž, do kin míří komedie Babovřesky 2. (…)

Smržovy obrazy doby

Vročením sice loňské, křtít se bude ovšem během ledna. Obraz doby a světa vpisuje do svých písní písecký písničkář Jiří Smrž, který své album Kořeny (nakladatelství Galén) pokřtí 23. ledna v Českých Budějovicích, den poté v Písku. Zpívá, šeptá i křičí o lásce a jiných běsech. 'Intenzivní reflexe (…) jeden z nepochybných vrcholů roční produkce,' napsal o desce Pavel Klusák v Lidových novinách. Na zmíněných koncertech vypraví Jiří Smrž (* 1954) do světa spolu s Kořeny také vzácné album Bílé místo, které připomíná zmizelou zpěvačku Pavlínu Braunovou.

denik.cz, 4. ledna 2014

Vzácná folková bylina

Písničkář Jiří Smrž (1954) je tvůrcem i interpretem, který se vymyká všem obvyklým schématům. Ač svým způsobem legenda a jeden ze sloupů českého folku, nekoncertuje často. Na jevišti i na svých albech folkový písničkář s kytarou překvapuje bohatostí hudebních nápadů a aranžmá. Jako vystudovaný inženýr se živí manuální prací. Možná právě jeho každodenní styk s drsnější životní realitou mu dodává náboj a inspiraci pro psaní písní. Pro vyrovnávání se s životními etapami, v nichž člověk řeší pokaždé jinou část své existence - jednou vztahy s nejbližšími, jindy vztahy ke světu, potřetí bilancuje a sečítá sám sebe…

Třetí sólové CD Jiřího Smrže se jmenuje Kořeny a přichází osm let po Poslední lásce, albu, které k překvapení mnohých včetně autora získalo cenu Anděl 2005 v kategorii Folk & Country. Stejně jako předchozí titul, je i tento produkčně neobyčejně důsledně dotažen po stránce výtvarné (nádherné akvarely), tiskové i hudební. Vedle Jiřího Smrže a jeho blízkého spoluhráče už od 70. let, kytaristy Jiřího Kováře, tu defiluje řada známých jmen - například zpěvačka Pavlína Jíšová, banjista a hráč na různé etnické flétny Luboš Malina, saxofonista Michal Žáček, bývalý Smržův kolega z Minnesengrů Vojta Zícha, akordeonista Mário Bihári. I na smyčcový kvartet tu dojde.

Ale ani to množství muzikantů nepřebije základní vyzařování alba, které jednoznačně určuje charakter Smržových písní a především projev hlavního protagonisty. Cítíme v něm písmáka hutkovského typu, spíše vypravěče než zpěváka. Angažovaného pozorovatele a spolutvůrce světa, hluboce věřícího a současně hluboce pochybujícího. Kromě aktuálních obrazů ze světové scenérie (Jack a já − příběh amerických vojáků a jedné ženy z arabského světa, Pro Eržiku - reflexe ukrajinského gastarbeitrovského údělu) a ohlasů ekologického a sociálního aktivismu tu nalezneme i bilance citové (Ztrácím tě, Margaret) , životní (Cizí vůz) a mezi jinými i půvabný obraz otcovské role (Kdo je král).

Poezie Jiřího Smrže je košatá, vyžaduje soustředěný a opakovaný poslech. Někdy jeho naléhavě vyřčené metafory či soudy hraničí s prvoplánovým mentorováním, ale ve spojení s hlasem autora jim lze uvěřit. Na druhé straně zas jiné obraty a obrazy otevírají nečekané hloubky. Jiří Smrž není jednoduchý, ale to je jako s každou poctivou výpovědí: Je tu, nevnucuje se, každému otevřena.

A na co stačí lékař
to není nemoc tvá
A na co stačí píseň
o tom nikdo nezpívá

A na co stačí láska
nemáš tušení
Jen, že i všechno tohle naráz
nic rázem nezmění
(Silnice do noci)

Jiří Plocek
Týdeník Kulturní noviny, 2013, č. 49, 2. 12. 2013

Webmaster
Úvod